Vietnam trip #16

Tri tydny. Dva tisice kilometru. Jedna noc v dzungli. Vitenam trip 2015.


Dil #16  – Osel na levoboku jedenacti hodinach

Od ztroskotani v dzungli slo vsechno jako po masle. Pocasi idealni, problemy na motocyklech minimalni. Na podobnych tripech vsak nikdy nic nejde hladce moc dlouho. Proto jsou tak zabavne, ze jo. Jen skoda, ze jsme se na zadne dalsi prusvihy nijak nepripravovali, misto toho jsme jim jeli plnym plynem vstric.

Vesele jsme si to cpavili neznamou krajinou plnou ryzovych plantazi, horskych vodopadu, pratelskych domorodcu. Vsude kolem nas byla puvabna, exoticke vune vydechujici panoramata. Tohle neni reklama na Vietnam, tohle je Vietnam.

Nase masiny se tvarily i chovaly jako dobre namazane stroje, coz melo k pravde tuze daleko. Nabyli jsme pocitu, ze nic jineho, nez bezstarostna jizda, nas jiz neceka. Mozna za to mohly halucinogeni vypary bezolovnateho benzinu, salajiciho ze spalovacich motoru nasich neekologickych odrazedel, mozna jsme jen vsechno zase podcenili. Za B je spravne.

Nekolikrat jsem sam sebe pristihl, jak za jizdy pod helmou halekam: “Svobodaaaaaa!!!“ Rval jsem to stejne procitene, jako pred par set lety jisty Williama Wallace, chrabry hrdina skotskeho povstani za nezavislost. Ano, svevolne projizdeni neznamou krajinou, bez pevne daneho cile, je neuveritelne osvobozujici pocit. A pozor, je silne navykovy!

Kdyz uz se vyskytl technicky problem tezsiho kalibru, vzdy to bylo co-bys-motorku-dotlacil k nejblizsimu servisu (cti domaci dilne, kde ti 15ti lety klucina opravi vse od karburatoru po vypadlou plombu z prave dolni stolicky v dutine ustni. Na to vsechno mu staci jedno kladivo a sikovky). Jelikoz jsme prezili prubirsky kamen v podobe neplanovaneho noclehu ve vietcongske dzungli, dostali jsme pocit nesmrtelnosti. Co nas nezabilo, to z nas udelalo superhrdiny. Motorky jsme taktez meli za neznicitelne superstroje.

Z toho samozrejme vyplyvala stupnujici se lehkomyslnost a diletantske ignorovani vsech elementarnich pravidel a zasad vhodneho “road tripoveho“ chovani. O dalsi supersvizel jsme si nemohli koledovat hlasiteji.

Na opravu jiz dele nefunkcnich svetel jsme se samozrejme vykvakli, jak jsem uz psal. Uzivali jsme si volnost a rozmanitost nasi cesty, kazde jeji chvile, kazde jeji sekundy. Zdrzovat se opravami? Pche! Ne snad, ze by jsme se docista zblaznili, ale proste nam to prislo nepodstatne. Kdyz nekde nahodou zustaneme, zase z toho nejak vybruslime. Malichernostma se zabyvat nebudeme, rozhodli jsme “moudre“.

K tomu blahodarnemu stavu uvedomeni si sebe sama, neopakovatelnosti kazde prozite chvile a nespoutanosti vseho kolem nas jsme nepotrebovali zadne tvrde drogy* ani hromadu penez. V dnesni svobodne dobe, v ktere zijeme, se takhle muzeme citit uplne vsichni. Stres, spech a kazdodenni starosti nam nejsou prideleny nasilim ci rozkazem, je to nase vlastni volba. Kazdej clovek je svobodnej, jen si to musi uvedomit. Ja, ty, i vsichni ostatni (teda aspon ti, co maji moznost cist tento text) jsou svobodni. Za nase posrany zivoty nemuzou politici, uprchlici ani Zeman. Muzeme si za ne sami. A to, ze se zabyvame sousedovic novym autem, zaparkovanem na jeho zelenejsim travniku, je toho jenom dukazem. Vysnene zivoty sami neprijdou! Prestanme resit nesmysly a zavidet druhym. Vyuzijme radeji drahoceny cas k dosazeni stesti, pocitu sebenaplneni a zivota, o kterem snime. Vscihni ho muzeme mit, je to jen na nas!

Pri psani o mych cestach se mi vzdy vybavi pocity pri nich prozite, proto se podobnym filozofickym okenkum nedokazu vyhnout. Proste to k cestovani patri a k mym bizarnim cestopisum zrovna tak. Ted uz ale zpatky do sedla.

Bezproblemove dny se chyli ke konci a my se ritime vstric novym, zcela unikatnim problemum. Jelikoz neumime cist prirodu a jeji signaly tak, jak to umely stare indianske civilizace, nemeli jsme poneti, na co si nabihame tentokrat.

Nekolik neprehlednutelnych varovnych ukazatelu se objevilo. Kdyz jsme treba natrefili na uzasnou silnici, kvalitou asfaltoveho povrchu rovnajici se nemecke autobahn, presto vsak pustou a prazdnou, vyuzili jsme dobreho vetru a zkouseli vyvinout maximalni moznou rychlost nasich dragsteru. V momentu, kdy se motorka s vypetim vsech konskych sil dostala na hranici 92 km/h, seslal buh jeden z onech vystraznych signalu. Seslal ho zakerne do zatacky, sicak jeden.

Byla to snad jedina kvalitni dvouproudova silnice v celem Vietnamu a… poslouchej dobre. V rychlem jizdnim pruhu sukali osli. 

Jinej kraj, jinej mrav. V jihovychodni Asii si ocividne uziva, kdo muze.

Takhle hloupe v pravotocive zatacce to ale fakt muze napadnout snad jenom osly. Slusni lide by pred sebe alespon umistili vystraznej trojuhelnik, ze jo. Nebo by si vzali reflexni vesty. Jako sorry, ale zakon je zakon a dodrzovat by ho meli jak lidi, tak osli. Zastavit jednostope strely z jejich nadzvukove rychlosti (rev nevykonnych motoru prehlusil veskery okolni zvuk, o pokoreni jeho rychlosti tedy nemuze byt sporu) nebylo v souladu s platnymi fyzikalnimi zakony. Jinymi slovy mission impossible.

Nastesti jsme prokazali zrucnost a obratnost hodnou Toma Cruise alias Ethona Hunta a s gracii jsme se z osli slamastiky vymanevrovali. Jak presne se nam to povedlo, nechapu dodnes.

Jasne, bylo tam nejake misto na vyhnuti a bryskni reakci s citem vyjezdenych motoristicych kaskaderu se to nejak ukormidlit dalo. Melo nas to ale varovat a probudit z letargie. Navic se pomalu schylovalo k trestu za nas laxni pristup k nefunkcnosti svetel, pac jsme se tou paradni bezstarostnou jizdou kochali takovym zpusobem, az jsem ztratili pojem o case. Uz byl podvecer, smrakalo se a my opet vsude, jen ne blizko civilizace.

Dalsi sled udalosti nam pripomnel pomijivost pocitu, nalad, potazmo celych lidskych zivotu. Zapadlo slunce. Ochladilo se. Dochazel nam benzin. Ani podel more nebyla nami tolik ocekavana obydlena oblast, jen same pustiny. Kdyz jsem si vitezoslavne vyndal celovku, abych matce prirode ukazal, kdo je tady panem, zradil me zajicek Duracell. Celovka se mi v narvanem batohu zapnula a v prubehu dne se do morku kosti vybila. Zase jsem byl za trotla.

Nalevo more, napravo lesy. Siroko daleko ani noha. Tma vsude kolem nas. Benzinu pramalo. Zima.

Tady konci veskera legrace. Co jako ted budeme delat?** 


* Krome piva, bez ktereho se zivot na planete Zemi zda byti nemoznym.

** Nemuzu slibit, ze pristi dil bude, jak by rekla dnesni omladina, epicky. Ze v nem ale bude vic epiky, narozdil od dnesniho, lyrikou prorostleho vyplodu, to slibit muzu.


Bonusy k serialu Vietnam trip 2015:

Pocet komentaru: 1 Vietnam trip #16

  1. Pingback: Vietnam trip #22 | bez(dia)kritiky.cz

Pridej slovo do pranice

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>