Tri tydny. Dva tisice kilometru. Jedna noc v dzungli. Vitenam trip 2015.
Dil #5 – Dupni na to at mi vlajou vlasy
Tak jo. Motorky uz mame, Hanoj jsme prozkoumali, zitra vyrazime na stec. Mame nejakych 16 dni na streku Hanoi -> Ho Chi Minh. Plan mame, jako vsechno ostatni, precizne nepripraveny. Nahoda, moment prekvapeni a spontannost jest nasimi vernymi doprovodnymi jevy. Planovat budeme vice mene ze dne na den, nekdy spis z hodiny na hodinu. Nejkratsi cestou nepojedem, prisli bychom o spousty kras (a taky strasti), coz by se dalo klasifikovat jako hazeni perel svinim, coz nechceme. Hned zitra vybusime smerem na zapad, misto na jih, jak by velela logika. Ze vsech stran slysime, ze nesmime vynechat Ha Long Bay. Tak teda jo, dame Ha Long Bay. Nenapodobitelne vapencovo-skalnate utvary vystupujici z more, jeden z oficialnich novych sedmi divu sveta, svetova pamatka UNESCO a buh vi co jeste. To ‘buh vi co jeste’ nas tam zlakalo.
Budik na 6:40 (”Auu!”), v sedm ze vyrazime. Psylos poprve osedla delovou masinu s napisem Honda. Vlastne, vubec poprve osedla motorku jako takovou, motopanic. S rozednenim chceme prasknout do koni, s ideou vyhnout se fatalni doprave Hanoje pred jeji kulminacni dobou. Ve spicce si uz sice troufame sem tam i prejit silnici (pesky), ale pri nasich motorkarskych zkusenostech mame, z tehle Hells Angels vstupni zkousky, lehce nalajnovano. Cele mi to prijde spis jako videohra, nez realita. Bohuzel, tolik zivotu jako v GTA tu clovek nema. Zabava je to ale o to vetsi, to zase jo.
Prvni problem – Psylosova motorka nestartuje. Ehm, startovala, chyba byla na nasi strane. Kazdopadne nas to stalo nejakych 30 min (tahle pulhodinka sehrala zasadni roli jisky zahustovadla mistni predimenzovane dopravy). Dopravni spicce uz se tim padem nevyhnem. Velmi bystrym a proaktivnim zpusobem me napadlo zkontrolovat stav benzinu v nadrzi. Je prazdna. Nekdo ji v noci vyvlastnil. Jake prekvapeni, v komunisticke zemi, ze?! ”Nevadi, zastavime u prvni Tankstelle a ropnou supertekutinu doplnime,” shodli jsme se. Jenze chyba lavky. Nez jsme se zorientovali, jsem na suchu a tlacim (na suchu na druhou, pac nemam ani benzin, ani pivo. Absence benzinu mi vadi, absence piva me sere). Samozrejme mi benzin dosel na nejakem mostu, velkem jako krava, s zadnou bezpecnou postranni zonou. Klasika. Pri tlaceni motorky me nekolikrat deli milimetry od sympataku v kamionech, kteri evidentne cti pouze jedno jedine pravidlo rizeni, a sice pravidlo kamikaze. Japonska kultura tu zanechala, jak pocituji na vlastni kuzi, vyrazny otisk.
Pominu, ze jsme se hned na uplne prvni krizovatce navzajem s Psylosem ztratili. Pominu, ze jsme se za mostem, kam jsem ja tlacil, nasli uplnou nahodou. Pominu, ze Psylos za celou Hanoj nezaradil nic jineho nez prvni rychlostni stupen (pac dalsi ”nenasel”). Pominu, ze jsme jeli na slepo a misto promysleneho navigovani jsme na krizovatkach jeli proste tam, kam nam to bylo ostatnimi ucastniky silnicniho provozu dovoleno. Mel jsem vazne sto chuti zustat v Hanoji, prebookovat letenky a vratit se domu s paradnim debaklem (fotbalovou hantyrkou jsme v tuhle chvili dostavali ”desitku”). Kdyz se Psylos vydal pesky pro benzin, zatimco ja jsem strezil nase plechove ore, zacalo prset. A to uz mi fakt teklo do bot. Bylo mi do breku. Bez prdele. “Kam jsme to, do hajzlu, vyrazili?” Kdyby Psylos neprisel s benzinem necekane brzo (co by dup), asi bych to fakt cely skrecoval.
Nejlepsi na tom je, ze zpetne muzu rict, jak bezproblemove tenhle den, v porovnani s celym zbytkem nasi expedice, probihal. Byl jsem proste heerecka, kdyz me rozhodily takove prkotiny.
Po exitu z Hanoje byla cesta az podezrele moc poklidna. Psylos uz radi jak profik a ja zjistuju, ze mi funguje zadni brzda. Super, necekany bonus. V jednu chvili se jakoby zastavil cas i vsichni kolem nas… jsme snad v Matrixu? Ne, omezena rychlost, debile! Policajti. Pruser. Pokuta. Z dvou milionu ukecat veitnamske verejne cinitele na dve ste tisic*, tomu rikam majstrstych. Ukecat je ale silne slovo, komunikace totiz probihala pouze ve striktni forme pantomimy, ze ano. Vlastne, jenom jsme jim dali co jsme meli a cekali az se slitujou a pusteji nas. Fungovalo to? Fungovalo! Tak co jako.
Po prijezdu k zatoce Ha Long trosku neohrabane vybirame hostel a spechame na lod, abysme stihli posledni plavbu mezi ty vapencove utvary, ci co. Prirodni spektakl to je, to jako jo. Very najs bjutyfl. Vsechno ostatni, zejmena pak autenticka atmosfera, je vsak zabite turistickou masinerii. Moc nevietnamskych lidi, moc nevietnamskych stravovacich zarizeni, moc pitomych suvenyru, moc otravnych poulicnich prodejcu vseho, co by jen debilni turista mohl koupit. Moc komercni a katalogove. Rychle pryc.
Chceme zazit ryzi, nefalsovany, syrovy Vietnam. Podobna turisticka pozlatka s radosti prenechame rusky mluvicim soudruhum, co sem byvaji, se svymi 30ti kilovymi trendy kufry na koleckach, dopraveni v ramci predrazeneho all-inclusive zajezdu na klic. Adios, sedame na kone, dupeme do toho a dostavuje se ten krasny pocit svobody, kdy ti vlajou vlasy zatimco se ritis neznamou krajinou, neznamo kam. Pokud teda nejaky vlasy mas, ze jo (sorry Psylos). Do vnitrozemi se ritime nejvyssi dosazitelnou rychlosti ve vesmiru jmenem Vietnam. Pro predstavu, drtime to dennim prumerem okolo 40 km/h. Rychlost svetla ve vakuu to neni, ale na nasich pekelnych strojich to tak, minimalne pocitove, vypada. Za mlada bych takovehle nadzvukove rychle cestovani (40km/h) zvladnul na kole. Vek vsak nezastavis. A vietnamsky kamion v protismeru taky ne.
*Uvedene ceny jsou v lokalni mene (vietnamsky dong) a to vcetne DPH
Bonusy k serialu Vietnam trip 2015: