Tri tydny. Dva tisice kilometru. Jedna noc v dzungli. Vitenam trip 2015.
Dil #6 – Motokros picho
Vyrazime z turisticky znasilneneho Ha Longu smerem na jih. Smerem, ktery kupodivu dava smysl. Cilem ma byt, v idealnim pripade, Nam Dinh nebo Ninh Binh. Ve jmenu tehle dvou mest nevidime moc velky rozdil, na mape mezi nimi taky neni moc velky rozdil (co se vzdalenosti tyka), takze buh vi, jestli vubec pozname, ve kterem z nich skoncime. Jestli teda neskoncime uplne nekde jinde, ze jo.
A taky ze jo. Ja vim, je to spoiler, ale hnedka z prvni musim rict, ze jsme dojeli zhruba do pulky toho, co jsme si blahove na tenhle den naplanovali. Technicke problemy nebyly v podstate zadny, nicmene nas ruzovoucko-brejlickovy odhad stavu silnic a cest se brutalne lisil od krutoprisne reality.
Pockej, silnic. On to byl z jedny tretiny regulerni off-road. Jakoze vopravdu. Jeste ze jsme meli punkovy motorky, co zvladnou vsechno a jsou starsi nez my, pac jejich zkusenosti bylo asi to jediny, diky cemuz prezily. Nase (ne)zkusenosti jim totiz rozhodne ku pomoci nebyly. Chvilema i prselo, takze od bahna nebyly jenom nase stroje, zasrany jsme byli i my. Pucjit si na tuhle cestu navoneny, mestsky skutriky s automatickou prevodovkou, malymi koly a tuny prebytecnych plastu, nemeli bysme sanci. Jednak by v tamnich podminkach shorely jak papir, druhak by to nebyla zadna rebelie. Pujcovat si netknute, moderni a plne funkcni masiny neni vubec cool a blbe to vypada na Instagramu. A hlavne jsme je nesehnali, ze jo.
Jako jo, ja alespon v bahne odjezdil neco malo na kole, o tom zadna. Ale Psylos? Ty vole, pred chvili ani nevedel, jak zaradit dvojku! Rozestavene silnice, bahno, koleje, diry. Jeste mene dokoncene silnice, vice bahna, hlubsi koleje, vetsi a hure viditelne diry. Takhle nejak se to stupnovalo. Vzpominka na D1 hladila na dusi (neveril bych, ze neco takoveho nekdy reknu!). K tomu kazdou chvili kamion v protismeru. Nekdy i dva kamiony v protismeru. Skarpa (zivotodarny pruh) vsak nebyla v horsi kondici nez samotna silnice, takze clovek ani nemel pocit, pri vyhybani se krveziznivym, celne se riticim vehiklum, ze opousti pozemni komunikaci druheho vietnamskeho stupne.
Nejdriv jsme se tesili, az tahle rozbombardovana cast skonci, pak az prestane prset a pak az dojedeme nekam mezi lidi. Jo, kdyz pan buh zhasne (kdyz zajde slunce), jizda na motorce, se svetlomety pouze na design, zacne v tele cloveka produkovat slusny mnozstvi adrenalinu. Vyzkouseno. A jeste to v dalsich dnech nekolikrat overime. Nekteri lide se chybama uci, my je opakujem. Pro jistotu.
Dest, bahno a cely ten vietnamsky ekvivalent D1 je vam v tu chvili celkem u prdele, nemate cas si to uzit. Kdyz totiz nevidite nic, vidite hovno (slusnej intelektualni postreh, coz?). Po tme jdou temer vsechny starosti, jako je vymetani der, kaluzi atd. stranou. Instinktivne se snazite pouze prezit. Ne, ze by snad za lepsi viditelnosti clovek pocitoval nejake bezpeci ci pozornost od protijedoucich ridicu, ale po tme to fakt prestava bejt prdel. Chceme najit nejaky nocleh, nejpozdeji ihned. Zatim vsak nenarazime na zadnou vesnici ci mensi mesto, takze skripeme zubama o to bahno, co mame v puse (deravy blatniky) a poskakujeme mezi dirama, skarpou a kamionama dal na jih.
Nakonec, po asi hodince jizdy na slepo, dorazime do vesnicky (jmeno po me nechtejte), kde zastavujeme u prvni vetsi budovy s presvedcenim, ze tam prenocujeme. Bingo. Je to hotel. Kde ze se to vlastne nachazime, jakoze jmeno mesta ci vesnice bo co to je, nemame poneti. Je nam to hlavne jedno. Jako vsude jinde, i tady je na kazdym rohu poulicni bistro, kam, po provedeni zakladni hygieny, vyrazime. Nejlepsi vec na Vientamu je, ze sebezapadlejsi, mala, spinava poulicni vyvarovna splni svuj ucel lepe nez 90% vsech restauraci v CR. Jako fakt. Jidlo je tam proste libovy. Vsude. Pho Bo na zahrati. Pivko na naladu. Pak nejaky mistni specialitky (vypadalo to jako sushi ale sushi to nebylo) a k tomu par dalsich hanojskejch lezaku. Nalada musi bejt, to vi kazdej. Vietnamsky tradicni kafe (Ca phe sua Da) piju jako dezert. Povim vam, je to prudce chutna zalezitost, pratele. Tamnim tradicnim zpusobem prekapavane kafe s kondenzovanym mlekem a ledem. Kondenzovane mleko bych si dovolil volne prelozit pojmem Jesenka. Normalne vubec sladke kafe nepiju, ale tohle neni sladke kafe. Tohle je Ca phe sua da. Tohle je libustka. Tohle je Vietnam.
Jo, abych nezapomnel a furt si jenom nestezoval. Prvni pulka dnesni cesty byla luxusni. Dobra silnice vedouci skrz skromne, malebne vesnicky stridane uplne obycejnymi, avsak panoramatickymi vyhledy na ryzova pole, ryzova pole a obcas nejaka dalsi ryzova pole. Cistokrevny, chudy severni Vietnam v plne krase. Parada. O to vic nas prekpavila ta druha polovina, kde jsem dostali celkem na prdel. Psylosova sheldnovsky-nerdovska poznamka na konci dne, kdyz jsme se uz nachazeli v (relativnim) suchu a v bezpeci na hotelu: ”Hele vole, uvedomujes si, ze ze statistickeho hlediska je velmi, velmi nepravdepodobne, aby uz ten dnesni den byl tim nejbrutalnjesim, co tady za celou dobu zazijem?”, nevykouzlila zrovna americkej usmev na me zabahnene tvari. ”Mas recht. A bohuzel si hlavne uvedomuju, jak casto se tyhle statistikcy picoviny predpovedi nemylej” pritakal jsem rezignovanym podtonem v hladine D-dur.
Bonusy k serialu Vietnam trip 2015: