Tri tydny. Dva tisice kilometru. Jedna noc v dzungli. Vitenam trip 2015.
Dil #23 – Vylet k vode
Ranni odjezd z Dalatu vysperkovala prihoda, ktera dokonale vystihuje nas cestovatelsky talent a motorkarske znalosti jakbysmet. Hned na zacatku tripu, prvni den v Hanoji, jsme si koupili cyklo zamky, nejlevnejsi variantu zabezpepeceni jednostopych priblizovadel. Ted, par dni pred cilovou destinaci, nas mrzelo, ze jsme je jeste nikdy nepouzili. Druhou noc v Dalatu jsme tedy preparkovali motorky z recepce pred hotel a hrde si je tam zamkli, aby jsme vynalozene penize nemuseli potupne evidovat v kolonce zbytecnych nakladu. Kdepak, na nas si nejaka jesitnost neprijde.
Rano motorky nebyly. Respektive byly, jenze uplne nekde jinde. Drobounka recepcni je, zamky nezamky, premistila do spolecenske mistnosti za recepci. My je, takhle zabezpecene, nebyli schopni presunout ani o par metru. Nase dumyslne bezpecnostni opatreni znemoznovalo manipulaci s motorkami v podstate pouze nam dvoum, nikomu jinemu. Takovi my jsme machri.
Cesta z hor zpet smerem k pobrezi nebyla tak ikonicka, jako ta v opacnem smeru. Nebo mozna byla, ale neobsahovala nic nez serpentiny, skalnate previsy ci uzke sikany, ve kterych se clovek, zaplat panbuh, musel soustredit na rizeni. Pouze a jedine na rizeni. Na pozorovani krajiny, zvere, lidi nebo cehokoli jineho, co by mohl obdivovat, nebyl cas. Na rozdil od rozbitych silnic na severu Vietnamu, ktere byly plne kamionaku vyznavajicich jedno jedine pravidlo (silnejsi pes mrda), tady byla jizda za odmenu. Nulovy provoz, skvely stav vozovky, prijemne klopene zatacky. Motorkaruv sen navoneny kapalinou s oktanovym cislem 95.
Jakmile jsme sjeli do nizin, vyrazne se oteplilo. Pro Psylose jasny svlekaci signal. Od ted si to stradoval jen v triku a trenkach. Ne ze by snad nase prachvobycejne mikiny a sustaky suplovaly motorkarske brneni ci plnily funkci primitivnich chranicu, alespon pred slunkem ale ochranily spolehlive, ze jo.
Slunce, ktere ma ve Vietnamu obzvlast silny efekt diky temer zneskodnenemu ozonu ze zamoreneho vzduchu (v celem Vietnamu jsme byli zrejme jedini ucastnici silnicniho provozu nepouzivajici rousky pres pusu), se samozrejme pripomnelo. Uz par hodin po prestrojeni do lehkoodeneho kompletu se Psylosovi spalene ruce i kolena barevne nijak neodlisovaly od kvalitnich, uzralych, farmarsky vyslechtenych cherry rajcatek. Ze mu to bylo uplne jedno a outfit nezmenil ani v dalsich hodinach ba dokonce dnech, jest pro me dodnes nepochopitelne. Roli bezvlaseho pankace na motorce, jakyho Vietnam nevidel, plnil zcela dokonale. Vsechna cest.
Aby jsme si sesup z hor zprijemnili, rozhodli jsme se navstivit vodopady, o kterych toho nikdo moc nevedel. A kdo vedel, tomu jsme nerozumeli. Jakymsi zazrakem jsme odhadli vesnicku, ve ktere jsme se meli vydat off-roadovym padakem do udoli, kde jsme mezi korytem reky, stromy a plantazemi cehosi drtili nase uz tak zbidacene motocykly. Vyrazne jsme zde zrychlili polocas rozpadu vsech jejich soucastek. Tyhle stary stroje jsou ale jako kalasnikov. Kdyz jsou nove, nefunguji poradne. Kdyz jsou stare, zrezle, obalene bahnem nebo dva metry pod vodou, na funkcnosti se nic nezmeni.
Kdyz uz jsme byli opravdu v uplne prdeli divocine, narazili jsme na shluk nekolika pribytku pripominajicich malou indianskou osadu z dob kolonizace USA. Jen si misto platenych tepee stanu predstavte cihlove pristresky se strechami z tenkych plechovych desek, na kterych se vyhrivaly satelitni paraboly.
Tady jsme si nepripadali jak o 50 let zpatky, tady se cas zastavil mnohem driv. Jasne, az na ty satelity. Uprene pohledy domorodcu na nas a nase tupe zirani na ne bylo primo umerne dane situaci. Nikdo nechapal co se deje. Nevim, jesti jsme byli vice prekvapeni, zdeseni, zvedavi nebo sokovani a zrovna tak netusim, co se honilo hlavou mistnim osadnikum. Bylo to specialni, divne, nepopsatelne.
Touhle osadou koncil svet, dal se vazne jet nedalo. Otocili jsme to. Cestou zpet na normalni silnice jsme se modlili ve vydrz nasich motorek a mou hlavou proletla myslenka, jak dobre se v civilizovanem svete mame. Den zpatky jsem cetl email od rozcileneho kamarada, resiciho malou tragedii. Zatimco on nakupoval, nekdo mu odrel auto a ujel. Jeho nalada byla (a nejakou dobu jeste bude) pod bodem mrazu. Pred peti minutama jsem koukal na deti, ktere s usmevem od ucha k uchu spaciruji dva kilometry pesky pro vodu. No, nejsou ty nase problemy vlastne krasny? Nemame se v CR skvele, kdyz mame cas resit priblble bonmoty naseho pana prezidenta?
Jiz zminovany zazrak, diky kteremu jsme odhadli odbocku k vodopadum, nebyl az takovy zazrak. Hledane vodopady totiz byly uplne nekde jinde. Po dvou hodinach bloudeni jsme je vsak nakonec, k prekvapeni vsech zucastnenych, nasli. Ackoli jsme tamni reku zastihli zrovna v suchem obdobi, na relax a odpocinek nam jeji klidne prirodni scenerie poslouzily vysostne. Nesla zde opomenout podobnost k Plitvickym jezerum a tak mi, jakozto skalnimu fanouskovi Vinnetoua, nostalgicky zaplesalo srdicko. No a objeveni kiosku s vychlazenym pivkem tomu vsemu na krase rozhodne neubralo, co si budeme povidat.
Bonusy k serialu Vietnam trip 2015: