Níže publikovaný pamflet jsem stvořil 17.6.2016 do literární soutěže pořádané Mensou ČR.
Zadání bylo následující:
Žánr: Povídka
Téma: Staré cesty mladých žen
Rozsah: 10 000 – 15 000 znaků
Vzpomínka na budoucnost
Když propustili Martinu s Pavlou po sedmnácti letech z vězení, budoucnost již nebyla tím, čím bývala. Jejich představy, zkreslené romány z knihovny opavské věznice, vypadaly úplně jinak, než odehrávající se futuristická realita, do které byly za vzorné chování vpuštěny. Ne snad, že by těmto mladým ženám protekl za vysokými zdmi život mezi prsty, vlak hyperloop jim ale ujel. Cítily se jako váleční veteráni navrátivší se z hrůz bojových front do běžného civilního života, kde již neměly šanci na plnohodnotné zařazení.
Dopravní prostředky, připomínající zmenšené létající moduly ze Star Wars, se vznášely nad liduprázdnými ulicemi. Nostalgický zvuk spalovacího motoru chrlily alespoň ze svých výkonných audio systémů, aby zakamuflovaly fakt, že to byly jinak úplně tiché, bezcharakterní, stoprocentně ekologické, skleněné, samořídící kapky. Jejich knipl směl ovládat pouze schválený autopilotní software, nikoli člověk. Riziko pochybení lidského faktoru u pilotování aerovozidel bylo nepřípustně vysoké. Řídit staré známé auto s benzinovým motorem, ba pouze na pár minut a jedině na speciálním uzavřeném okruhu, byl adrenalinový zážitek nejvyššího kalibru, nedoporučující se psychicky slabším jedincům a kardiakům.
Sex? Ta pradávná zábava přihlouplých homo sapiens sapiens, při které se šířilo celé spektrum bakterií, včetně těch přenášejících smrtelné nemoce? Přežitek. Klonování a digitální reprodukce se staly plnohodnotnou náhradou té barbarsky neurvalé kratochvíle. Lidé se mohli poprvé v historii věnovat vznešenějším koníčkům, než odpornému přeposílání bakterií a virů z jednoho těla do druhého.
Tištěné knihy, na které si v žaláři Martina s Pavlou vytvořily závislost, se dochovaly pouze v muzeích a u sběratelských fajnšmekrů. Jejich půjčení či dokonce koupě nepřicházely v úvahu. Mezinárodní odbornou komisí pečlivě vybrané kousky, ze společensky přijatelné historické literatury, byly převedeny do audia. Zbytek byl zničen. Nová tvorba, procházející přísnou cenzurou v zájmu zachování politické vyváženosti a genderové korektnosti, vycházela pouze v již zmiňovaných audio formátech. Lidem to šetřilo čas a mohli poslouchat dvě knihy najednou, v každém uchu jinou. Efektivita tak ”pročteného” času dosahovala úplně jiného stupně než při zastaralém způsobu četby. A požitek z knížky? Ne, na takové výmysly se už dávno nehrálo. Produktivita, efektivita, rychlost a účelnost. O nic jiného nešlo. „Pokrok za nás nikdo jiný neudělá,“ znělo motivační heslo lídrů společnosti. Marnit čas čtením za účelem požitku byl do nebe volající nesmysl. A protizákonné jednání, hlavně teda.
Díky růstu elektromobilového, elektroaviatického a elektroloďařského průmyslu se z České republiky stal nový Kuvajt. Naleziště lithia v Krušných horách, zejména pak v okolí Cínovce, tvořící až 10% celosvětových zásob této ”baterkové ropy”, měla udělat z naší kotliny bohatý, ekonomickým tryskem rostoucí stát. Teoreticky, že jo. Prakticky to bylo docela jinak. Katarští šejkové v čele se svým osvíceným Emírem z přelomu tisíciletí se bohužel nestali vzorem našim politicko-tunelářským expertům, jak využít bohatství z omezených přírodních zdrojů pro blaho své země. Lithiový boom se tak dotkl jen hrstky nenažraných kravatonosičů sedících u vládního koryta.
S přelidněnou planetou pomáhaly megalomanské vědecké projekty. Jednak první úspěšné kolonie na měsíci, zejména pak ale mohutný trh s nemovitostmi na úspěšně osídleném Marsu. Inovativní aplikace startupových podnikatelů dokonce nabízely krátkodobé pronájmy bytových i nebytových prostor na meteoritech míjejících planetu Zemi.
Voda nepokrývala dvě třetiny zemského povrchu, nýbrž celé tři čtvrtiny. Osidlování jiných planet a dalších objektů z blízkého vesmíru bylo však tak komerčně úspěšné, že na bádání v hlubinách oceánů a poznávání naší vlastní planety nebylo ani pomyšlení. Zkoumání vlastního písečku nebylo natolik sexy, aby přilákalo investory. A lidská činnost bez přísunu financí byla zhruba stejně funkční jako příroda bez probíhající fotosyntézy.
Nadčasový výrok Benjamina Franklina: “Nic na tomto světě nemůže být považováno za jisté, až na smrt a daně,” jenž měla Martina vytetovaný na zjizvených zádech, spadal do kategorie novodobých nesmyslů. Vládami ovládaný drogový byznys a obchod se zbraněmi se staly postupem času tak výnosnou záležitostí, že už nebylo nutné vybírat daně. Většina lidu, pro kterou znamenaly ušetřené peníze na poplatcích dostatečnou motivaci nevidět ty jiné zdroje vládních rozpočtů, spokojeně srkala levné pivo. A smrt? Tým genetických inženýrů zabývajících se nesmrtelnými medúzami byl blízko k převratnému objevu. Jimi vyvíjené mutační úpravy řetězce DNA, umožňující funkci dokonalé regenerace buněk, již byly v testovací beta verzi. Gilgameš by čuměl.
Snad nejhorším zjištěním pro napravené vězenkyně byl nový světový jazyk. Esperanto, s kterým Liga Spojených Národů přišla původně už po první světové válce, se podařilo nekompromisně navrtat do všech světových koutů a stal se jedinou povolenou dorozumívací řečí. Všude a pro všechny. Dokonalá unifikace a sjednocení. Veškeré chyby a nedostatky, způsobující rozmanitost v podobě dialektů, nářečí, tradic, jedinečností, originalit odlišných kultur a s tím spojená další historická dědictví z dob dávno minulých, byly z brutální úspěšností vygumovány z e-učebnic, paměťových úložišť i z lidských mozků. Zánik všech starých jazyků byl o to lehčím projektem, o kolik méně se mluva, jako prostředek komunikace mezi lidmi, používala. Za důležitější stupeň gramotnosti byl považován esperantský kódovací jazyk, vyvinutý na základech již nepoužívané Javy. Spontánní lumpárny, obyčejný pokec s kamarády a jiné podobně neefektivní sociální interakce se totiž přesunuly do virtuální reality. Vlastnoručně naprogramovaná videa si lidé vyměňovali v reálném čase stejně, jako na sebe za starých časů pokřikovali děti na dvorku, když čutali do míče. Virtuální kontakt s okolím probíhal klidně i napříč kontinenty, zatímco nikdo nemusel opustit pohodlí svého domova. A to měly nejočekávanější plody počítačové revoluce teprve přijít.
Největší teroristicko-zločinecká organizace světa se těšila stále stejné všeobecné přízni i po téměř dvou dekádách izolace ve vězeňském zařízení. „Jak to ta církev sakra dělá?“ Nechápala ani jedna ze dvou omilostněných žen.
Panem et circenses, neboli chléb a hry. Vládnoucí přístup, který dosáhl úplně nových rozměrů, než za císařů upadajícího římského impéria, kdy byl poprvé aplikován. Rostlinná ani živočišná strava se již k běžnému člověku nedostávala, natož pak klasický chleba, že jo. Chemické náhražky dělaly stejně jídlo hezčí, chutnější a dle sponzorovaných vědeckých studií dokonce pro lidský organismus prospěšnější. Vědci z výzkumných laboratořích přece znali lidské potřeby lépe než nějaká nadpřirozená síla, které se kdysi říkalo příroda. No a hry? Rychleji, výš a silněji na druhou. Sportovci byli dokonalým produktem biologicko-robotických pokusů. Nebyli vychováváni kluby, nýbrž designováni a modifikováni jejich majiteli, globálními sportovními značkami. Farmaceutičtí giganti, zaměřující svůj vývoj na podpůrné prostředky, pomáhaly sportovním kláním býti, díky téměř nadpřirozeným schopnostem nadopovaných atletů, epická. Komiksoví superhrdinové hadr.
Umění jako takové bylo nahrazeno infantilní zábavou, u níž nemusel nikdo přemýšlet. Ani konzument, ani tvůrce. Světové špičky v tomto odvětví byly výhradně z řad náctiletých youtuberských celebrit. Nikdo jiný nedokázal produkovat obsah dostatečně povrchní, aby nadchl větší masu zdegenerovaného publika. Počet zhlédnutí a lajků byl jediným měřitelným ukazatelem jejich úspěchu.
Dobrovolný výdej všech osobních údajů a citlivých informací do veřejné databáze CIA, nesoucí populistický název facebook, se stal povinností. Osobní profil, vyexportovaný do mikročipu vstřeleného pod kůži na pravém zápěstí, sloužil jako občanský průkaz. Funkci sledovacího zařízení čip nezastával, věřila většina lidí.
Nový volební systém, futurokracie 2.1, nepřikládal hlasu každého jednotlivého občana stejnou váhu, přepočítával ho tajným algoritmickým vzorcem. Vědělo se, že nějakým způsobem zohledňoval sociální dopad daného jedince, jeho životní zkušenosti a IQ. Spekulovalo se, že program pro tyto účely vycházel z kvantity a kvality facebookových přátel, věku daného člověka a jeho výsledků v každoročních srovnávacích testech. Jaké přesné matematické úkony potom s výše zmíněnými hodnotami software prováděl, aby určil výsledný koeficient síly hlasu daného občana, nikdo nevěděl. Program uměl sám sebe kalibrovat, vylepšovat a aktualizovat dle spokojenosti voličů po každých uplynulých volbách. Tento plně automatizovaný algoritmický zázrak dodával neotřesitelnou jistotu zvolení těch správných lídrů na všechna vlivná místa.
Peníze, dávno nekryté zlatem, se z fyzických bankovek zkonvertovaly do virtuální reality. Nekontrolovatelně je vytvářela a do oběhu nahrávala centrální světová banka, neb jich bylo třeba více a více. Ekonomické poučky, třeba ta o inflaci, se ukázaly býti liché. Z definice nemohlo k inflaci dojít ani při nekonečném nadbytku peněz, jelikož k inflaci docházelo pouze při nedostatku hmotných statků či služeb. Těch však byl také nadbytek. Znehodnocení peněz tedy nehrozilo. Každý milion nových imaginárních bankovek znamenal milion nových reálných důvodů hnát se kupředu, pracovat a následně možnost kupovat milion dalších nepotřebných nesmyslů. Lidská honba za maximalismem byla základním pilířem rostoucí ekonomiky a akcelerátorem kýženého pokroku. Neustálé poměřování mezi lidmi navzájem a touha být tím nejbohatším byla výsostně důležitá lidská vlastnost, nezbytná pro správný chod společnosti. Žilo se za účelem práce, pokroku, posunu lidstva vpřed. Kdo s tím nesouhlasil, zmizel.
Martina s Pavlou se nechtěly podílet na téhle novodobé mašinérii, chtěly vést normální život, jaký pamatovaly z dob nedávno minulých, z dob před výkonem trestu. Život na planetě Zemi se změnil k nepoznání během tak krátké chvíle. S hořkým úšklebkem si vzpomněly na poselství z jednoho vizionářské časopisu, který se jim dostal do rukou v žaláři: „Změny se nikdy v historii neodehrávaly tak rychle jako dnes a již nikdy se nebudou odehrávat tak pomalu.“ Zdánlivý protimluv jim teď dokonale dával smysl. Bohužel.
Z literárních děl pojednávajících o deštném pralese Jižní Ameriky věděly o existenci domorodých kmenů, které v těchto nehostinných podmínkách vegetovaly. Takzvaní nekontaktovaní lidé tam v divoké amazonské džungli žili v harmonii s přírodou, bez jakéhokoli kontaktu s okolním světem. Jestli je lidé nevyhubili nebo nezkontaktovali, což by bylo jedno a totéž, možná tam tak žijí dodnes. Tyto izolované kultury představovaly jedinou možnou životní cestu a filozofii, na kterou se byly ochotny Martina s Pavlou vydat.
Ze současných lidských hodnot bylo i jim, kriminálním recidivistkám, špatně. Místo jakékoli účasti v ultra moderní civilizaci se rozhodly pro návrat ke kořenům, půjdou po stopách indiánů. Ačkoli na ně za vysokými zdmi vězení nikdo nečekal, pár starých známých venku přece jenom měly. Ti všichni jejich plán, kupodivu, nepovažovali za šílený. Dva jejich nejbližší kamarádi se dokonce vyslovili, že by rádi jeli s nimi. „Jenže nejde to. Musíme vydělávat, musíme chodit do práce, musíme se podílet na pokroku. Vypadnout na delší dobu si prostě nemůžeme dovolit.“
Jejich výmluvy až nápadně připomínaly příběh o vařící se žábě, který s patřičnou pompézností přednášel na počkání každý kouč, jak si někteří samozvaní rádoby psychologové v té době říkali. Tedy, že žába vyskočí z vody, která je horká, je-li do ní vhozená. Nicméně ta samá žába, vhozená do vody vlažné, nevyskočí, je-li voda zahřívána postupně. Jak si na zvyšující se teplotu pomalu zvyká, stíhá se adaptovat a zůstane v ní tak dlouho, až se uvaří. Analogie s žábou je prachsprostý nesmysl. Za to jiný příměr, který si mezi sebou vyprávějí možná právě žáby, o lidech dychtících se za stále větším bohatstvím, až z toho zapomenou žít, je krutě pravdivý.
Pavla s Martinou navíc nejedou na výlet ani za dobrodružstvím. Pavla s Martinou se jednoduše chtějí vrátit o stovky let zpět a tam začít normální žívot. V souladu s přírodou, selským rozumem a s opravdovou svobodou. Daleko od moderní navoněné společnosti, daleko od Potěmkinových vesnic plných penězi zotročených lidí.
Vydaly se tedy do neprostupných pralesů hledat zapomenutou přírodní krásu a prostý smysluplný život. Kde končily turisticky známé pěší stezky vedoucí na Machu Picchu v peruánských Andách, tam začínala jejich pouť za novým životem.
Nejstarší možná životní cesta jim přinášela jednu jedinou každodenní starost. Přežít. Poprvé po dlouhých letech si začínaly vážit daru, který kdysi dostaly. Života. Cítily, že se staly součástí něčeho většího. Tím něčím nebyla společnost, za kterou se stydí. Tím něčím byla příroda, ze které vzešly a do které patří.
Příroda je jako Jekyll a Hyde. Umí být romanticky krásná, jindy zas nemilosrdně krutá. Přestože byly obě dvě, později už divošky, zoceleny kriminálem a bez větších problémů se o sebe dokázaly v divočině postarat, na jednu ultimátní lidskou vlastnost, nutnou k přežití, zapomněly. Shlukování se do smeček. Jelikož nevyvinuly větší snahu změnit digitálně nalajnovaný osud svých kamarádů a přesvědčit je ke společné životní cestě, podřízly tím větev jim i sami sobě. Jakmile se osamocené dvě mladé ženy ocitly v teritoriu vyhládlých kočkovitých šelem, pyramida potravního řetězce rozhodla jasně.
KONEC
Z nepochopitelnych duvodu se ma radoby povidka stala druhou nejoblibenejsi mezi hlasujicimi ctenari.