Co je to vlastně Grand Tour?

kloud(n)ovina #6.2019 | psáno pro časopis 53×11

Co je to vlastně Grand Tour?

V osmnáctém století se vybraní mladí muži z dobře postavených rodin vydávali v závěru svého studia na cestu po Evropě, aby zlepšili své jazykové dovednosti a aby nabrali praktické životní zkušenosti, čímž měli završit svá učňovská léta. Toť historický význam slova Grand Tour, dodnes evidovaný v oxfordském výkladovém slovníku.

Novodobý, ryze cyklistický termín Grand Tour, se používá zhruba od roku 1990 a označuje tři největší, nejdelší a nejznámější etapové závody, což jsou Giro di Italia, Tour de France a Vuelta Espaňa. Málokteré disciplíny mají takové eventy, které svou popularitou zastíní olympijské soutěže stejného sportu. Grand Tours takovou schopnost mají.

Dnes už je výraz Grand Tour cyklistický terminus technicus, je totiž explicitně nadefinován regulemi UCI. Je to závod trvající 15 až 23 dnů, jeho celková délka nesmí přesáhnout 3500 km a každý tým v něm startuje s osmi závodníky.

Oficiální definice je tedy trochu strohá, nicméně ve skutečnosti se v pojmu Grand Tour schovává mnohem víc. Ať už jde o italský, francouzský nebo španělský podnik, ve všech případech se jedná o nenapodobitelnou propagaci kultury, přírody ale třeba i politiky dané země.

Tour de France je v popularitě a dosahu o level výše než Giro a Vuelta, což někdy může vypadat až nespravedlivě, neb atraktivita italského i španělského závodu je leckterý rok vyšší. Jenže Tour byla první, má nejhistoričtější historii, nejlegendárnější legendy a nejtradičnější tradice. A taky nemá moc konkurenčních sportovních událostí ve svém červencovém termínu. V létě se nehraje fotbal, hokej, basketbal ani další sporty, které kradou Giru i Vueltě spoustu diváků. O prázdninách, které jsou tou dobou téměř všude v Evropě, je i snažším cílem pro fanoušky. To vše hraje dlouhodobě významnou roli.

Všechny tři Grand Tours jsou závislé na svých mýtických kopcích. Jsou to totiž do velké míry právě ty nejvražednější stoupáky, které definují závod. Je úplně jedno, jestli jde o staré ikony jako Tourmalet, Calibier, Alpe de Huez či Stelvio nebo o relativně nové kousky jako Angliru či Zoncolan. Všechny tyto brutální kopce jsou to, co chybí v zemích jako je Belgie, Nizozemí či Velká Británie a možná právě proto se tam místo věhlasných třítýdenních etapáků jezdí naopak jednorázovky, kterým tamní terén nahrává.

Jak jsem již říkal, největší devízou Grand Tours je jejich bohatá historie a tradice. To jsou ovšem také jejich slabiny, neb těžko se zasahuje do něčeho, co funguje desítky let. Jenže drobné změny a novinky se zavádět čas od času musí, jinak by přišla stagnace a úpadek. V zavádění změn má jednodušší pozici Vuelta a Giro. Zejména Vuelta toho využívá plnohodnotně a ASO si na Vueltě často zkouší různá nová opatření, která pak dle úspěchu (ne)implementuje i na své vlajkové lodi, na Tour.

Drobné změny a novinky se objevují rok co rok a fakt, že je mnozí ani nepostřehnou, je důkazem jejich dokonalé implementace. Přesto bych přivítal, kdyby se občas objevil pokus o nějakou radikálnější, na první pohled třeba i nesmyslnou změnu. Po vzoru amerických profesionálních soutěží mě napadá ‘‘trejdování‘‘ jezdců mezi týmy v průběhu sezóny, nejlépe těsně před uzávěrkou startovních listin. Jasně, tohle není o pravidlech nastavených organizátory závodů ale o regulích UCI, nicméně pro můj teoretický příklad to není až tak důležité.

Tak, jako se v NHL mění hráči pár týdnů před začátkem Play-off, by se děly rošády v týmech cyklistických. Ty s přetlakem sprinterů by pustili své nenominované (a naštvané) rychlé muže do jiných týmů, lídři bez většího počtu kvalitních domestiků by nabrali pomocníky z našlapaných ekip, kde i první nenominovaný může být světovou extra třídou, nespokojení superdomestici by mohli požádat o uvolnění do jiného celku aby se mohli sami porvat o celkové vítězství a tak dále. Kvalita startovního pole by vzrostla, nevyzpytatelnost a dramatičnost samotného závodění zrovna tak. Ano, zní to jako sci-fi a vyrojila by se celá řada problémů a praktických překážek, které by nebylo lehké vyřešit, jen mě to napadlo jako jedna z těch radikálnějších změn, kterou bych já osobně přivítal, i kdyby měla skončit fiaskem.

Vše výše napsané se váže pouze k cyklistice mužské. Ženy obdobu Grand Tour nemají a podle mě ani v brzké době mít nebudou, kopírovat mužskou cyklistiku totiž dost dobře nejde. Mužská cyklistika se do současné podoby vyvíjela pomalu a desítky let, zatímco ta ženská se začíná progresivně vyvíjet až v posledních několika letech, zato však velmi rychlým tempem, což může vést k dost rozdílným výsledkům.

Jako největší současný závod žen se vykrystalizovala The Women´s Tour ve Velké Británii, šestidenní etapový závod. Do třítýdenního etapáku to má sice daleko, ale byl by mužský model Grand Tour funkční i pro ženskou cyklistiku? Já osobně bych si vsadil na to, že ženský peloton bude mít v budoucnu stále kvalitnější a sledovanější jednorázovky, co se třítýdenních etapáků týká, tam jsem skeptičtější.

Kdysi se výraz Grand Tour vztahoval ke vzdělání mladých mužů, v současné cyklistické hantýrce se také týká pouze té mužské populace.


Psáno pro cyklistický časopis 53×11, číslo 6/2019, vydáno 4. července 2019kloudnoviny_thumbnailLukáš Klouček

Autor je bývalý profesionální cyklokrosař a silničář a nyní bookmaker sázkové kanceláře William Hill

Pridej slovo do pranice

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..