Amazonska dzungle, Inkove, koka, pecene morce ci Machu Picchu. A taky lehka strevni nevolnost. Peru trip 2015
Peru trip #2 – Letiste
V prvnim dile jsem ledabyle vyzradil par zasadnich bodu, o ktere se bude cele peruanske vypraveni opirat. Nebyla to sabotace, nybrz peclive spocitany kalkul. I otevrena hra s predem vylozenyma kartama muze nejednou prekvapit, esa v rukavu totiz mam, jako spravny karbanik, velmi dobre schovane.
Zapomente prosim na dostupne komercni bedekry, tohle bude Peru ocima (a nohama) prosteho cloveka, ktery do textu nemusi komponovat skryte reklamy ani jine sproste fujtajbly.
Dost uz bylo tedy reci, pojdme na to.
Zabalit se na tritydenni trip, kde je v planu nekolikadenni tura pres ctyr-tisicove vrcholy hor, utek z civilizace do amazonske dzungle, jezdeni na enduru ci uvod do adrenalinoveho sportu nazyvajici se horolezectvi, byl pro mne hrackou. Jako vzdy jsem precenil sve schopnosti a v ramci sloganu ”nekupuji zbytecnosti” si beru jen uplne zakladni veci, dostacujici maximalne tak na prochazku kolem rybnika u vikendove chaty. Na prochazku kolem rybnika u vikendove chaty za idealniho letniho pocasi ve sto procentnim zdravotnim stavu, aby jsme si rozumeli.
Nemam rad takove ty cestovatelske nerdy, ekvivalenty detskych sprtu – jednickaru z gymplu co tahaji batohy vetsi nez jsou oni sami a ve finale pak stejne nemaji to, co potrebuji. Drive jsem se jim v duchu dokonce i skodolibe smal. Pak ale jednoho krasneho dne prijde potupa, kdyz vas jedna z jejich zbytecnosti zachrani. V tu chvili zjistite, ze foukaci harmonika, na kterou ani neumite hrat, je vazne trochu zbytecna. Plato endiaronu, ktere se kvuli ni neveslo, by byvalo bylo decanko uzitecnejsi.
Priste se z toho snad (uz konecne) poucim. Po vietnamskem i peruanskem cundru s bezprizorni foukaci harmonikou v kapse jsem si slibil, ze na dalsim tripu se na ni uz vazne tu prokletou melodii z Tenkrat na zapade konecne naucim! Variantu B, nechat ji priste doma, bych musel klasifikovat jako osobni selhani, jelikoz poucit se z chyb poucenim mi neprijde ani trosku cool, to prece dela kazdy.
Vejit se do maleho prirucniho zavazadla pro me nebyl zadny problem. Jak toho docilit? Jednoduse. Poradte pritelkyni pri vyberu batohu tak, jak jsem to ucinil ja: ”Cim vetsi, tim lepsi, zlato.” Nebude sice splnovat objemova kriteria prirucniho zavazadla beznych aerolinii, ale polovina vasich veci se tam vpasuje aniz by si toho draha polovicka vsimla. Vy se pak v klidu vejdete do batohu tretinoveho, hrde se budete hlasit k minimalistickemu, lehkemu stylu cestovani a nenechate si ujit jedinou prilezitost, kdy budete moci zduraznit komfort maleho batohu a dulezitost umeni skladat veci tak, aby se lepe vesly. Pohrdajici pohled na vsechny cestujici osoby s vetsim zavazadlem je pak samozrejmosti.
Tricetipeti hodinova streka autem, letadlem, letadlem, letadlem, letadlem a nakonec zase autem byla, svete div se, tuze dlouha a unavna. Nota bene s necekanym ctyr hdinovym pridavkem v Miami (bonus v podobe prohlidky letadla federalem s policejni visackou na krku, jak to zname z TV serialu, mi neprisel zrovna adekvatni nahradou za promarnenou spaci prilezitost), kort kdyz nam tenhle americkej sen zapricinil zmeskani navazujiciho spoje v Peru. Ale jo, s takovymi komplikacemi clovek musi pocitat, shit zkratka happens.
Co me vsak irituje na letani mnohem vice, jsou filmy ci vypraveni z dob (dle meho soudu davno minulych), kdy letusky byvaly chloubou vsech svetovych aerolinek, tech americkych obzvlast. Podle mych zkusenosti to jsou jen nafouknute lzi a pokazde me vytoci dukaz, jenz dostanu pri vstupu na palubu jakehokoli letadla.
Kde sakra ty hezke letusky jsou? Ruku na srdce, uplne by stacilo, kdyby byly alespon prijemne. Nebo se snad rekrutuji z vyslouzilych zamestnankyn prepazek statnich post?
Druhe vysvetleni, ktere by mohlo potvrdit ty baje o krasnych letuskach z let devadesatych je, ze ty stejne letusky letaji dodnes.
Po preletu nekolika casovych pasem, diky kteremu jsme se ocitli na trech jinych svetovych kontinentech behem mene nez dvacetictyr hodin, jsme nebyli uplne svezi. Trochu jsme uz smrdeli, coz mi na rozdil od povlaku tvoriciho se na zubni sklovine ani moc nevadilo.
Vubec letani a s tim spojene chvilky stravene v divnych budovach, nazyvajicich se letiste, me casto privadeji k silenstvi. Tento zvlasnti ekosystem plny mutujicich viru a bakterii uvnitr klimatizacnich zarizeni, tvarici se kdovijak luxusne, je pro me nutnym zlem, ktere proste musim skousknout, chci-li se podivat do hodne vzdalenych kraju. Nejde mi napriklad do hlavy, proc na letistich nejsou sprchy. Casto neni zadne misto, kde by si clovek mohl legalne lehnout (ani na podlaze!). Ceny balene vody, ktere se po zakazu jejiho pronaseni vysroubovaly do galaktickych vysin, radsi ani nekomentuji. Nejvic jsou ovsem duty-free shopy, z kterych jdu do kolen i ted, kdyz jen pisu jejich nazev.
Letiste je konec koncu nevycerpatelne tema samo o sobe. Tema, o kterem bych psat opravdu nechtel. Ale co nadelam, rychlejsi a ekonomictejsi preprava zatim na planete zemi bohuzel neexistuje.
Zavazadlo nam kupodivu dorazilo, i pres zadrhel na poslednim prestupu v Lime, az do cilove destinace, prvni vyhra. Hostel v Cuzcu jsme nasli v podstate bez problemu, druha vyhra. Taxikar nas neokradl, treti vyhra. Dilci uspechy jsme tedy v tomhle spankove deficitnim deliriu doprovazenem zapachem z osaceni i z ust, zaznamenali prekvapive vyrazne.
Ve vysoke nadmorske vysce je nutno pocitat s nekolikadenni aklimatizaci, pri ktere se muze hure dychat a bolest hlavy take neni nicim vyjimecnym. Doporucuje se koupe specialnich ”altitude sickness” tablet, ktere tyto priznaky vyrazne, ba nekdy i uplne, eliminuji.
”Prasky na ridkej vzduch? Srabarna, to si rozhodne kupovat nehodlam. Snad neco vydrzim, ne!?”, halekal jsem nezkusene presvedcnene.
A tvrzeni wikipedie, ze dobra fyzicka kondice nehraje v reakci tela na nadmorskou vysku vubec zadnou roli, mi prislo smesne. ”Fyzicku snad nakou mam, takze nadmorska vejska si bude zvykat na me a ne ja na ni!”, bylo si jiste moje tolikrat-jiz-v-omyl-vyvedene ego. Navic, wikipedii stejne neduveruji od te doby, co na ni sam prispivam.
Varovani pred ostrym peruanskym sluncem? ”Jako coze? Ty vole, dyt ziju ve Spanelsku, ja na sebe nebudu v listopadu patlat opalovaci krem, vy chytre turisticke brozurky!”, rikal jsem odhodlane.
Druhy den po priletu jsme vyrazili na ctyrkolky. Spalil jsem se jako prase.
Hlava me bolela nadoraz az do dne, kdy jsme vyrazeli na ctyr denni turu s cilem na Machu Picchu. Vidina drapani se o dalsich tisic metru vys, nez lezi mesto Cuzco, mi k neprestavajici bolesti hlavy a zadychavani se nepridala. Musel jsem kapitulovat a “vysokohorsko-aklimatizacni” prasky si koupit. Poznamka pod carou: Pritelkyne, zvykajici tablety od prvniho dne, byla v pohode.
Zrovna tak jsem vymekl i v jinych smerech, tudiz byl muj batoh, pred pokusem o dobyti ikonicke stavby incke civilizace, doplnen o zbrusu nove nezbytnosti a vychytavky. Klobouk proti slunci, druha lahev na piti, aspirin, endiaron, krem na opalovani, naplasti. Naprosto zakladni veci, ktere by nikdy nechybely, pokud by mi batoh balila maminka.
Jo, i ja mam tuhle pripitomelou vlastnost, kvuli ktere v horach kazdorocne umira, pro nedostatecnou vybavu, preceneni vlastnich sil ci neznalost terenu, vice cechu, nez obcanu jakekoli jine zeme. A pak ze nejsme hrdy narod.
Jak nas proverily prekrasne, v obodbi destu nevyzpytatelne Andy, o tom zase priste…