Proč neexistují “multifunkční” profi týmy?

kloud(n)ovina #8.2019 | psáno pro časopis 53×11

Proč neexistují “vícedisciplínové” profi týmy?

Profesionální cyklistické týmy jsou buď silniční, bajkové nebo cyklokrosové. Týmy plnohodnotně kombinující zmíněné disciplíny ale nenajdete. Přitom zejména v Belgii či Holandsku se to přímo nabízí. Rabobank kdysi měl svou silniční i cyklokrosovou enklávu, oba dva subjekty však fungovaly zcela odděleně. Jumbo-Visma je přímým nástupcem Rabobanku a s Woutem Van Aertem či Mikem Teunissenem na soupisce by kombinace s cyklokrosem mohla být více než relevantní, jenže není na pořadu dne (alespoň prozatím).

Objevených a přetažených talentů z jedné disciplíny do druhé není málo a kdyby fungovaly „obojživelné týmy“, bylo by jich ještě mnohem víc. Momentálně totiž musí závodník, který che přestoupit z bláta na asfalt (či opačným směrem), učinit zásadní a mnohdy nenávratné kariérní rozhodnutí. Je to risk, který pochopitelně není každý ochoten podstoupit.

Na té nejvyšší úrovní existuje jen jeden jediný manšaft, který své svěřence nechává pravidelně bojovat na silnici, v cyklokrosu i v MTB. Corendon-Circus. Na všech třech frontách dokonce dobývá tituly, o které se stará hlavně Mathieu Van Der Poel. Ano, MVDP je přízrak rodící se jednou za sto let a na jeho příkladu asi úplně nelze odvozovat standardy, ale ono to není jen o něm. Působí tam třeba Tim Merlier, čistokrevný cyklokrosař, který si letos jen tak mimochodem dojel pro dres belgického silničního šampiona. Corendon-Circus takto kombinuje disciplíny i v ženském pojetí, jejich cyklokrosařky válí v létě na bajkách. Takže ono to jde, ne že ne.

Takový model fungování se mi líbí a když si člověk uvědomí, že i sám Peter Sagan dobrovolně startoval v Riu 2016 na horských kolech, je opravdu těžko uvěřitelné, proč není multifunkčních týmů víc.

Největší problém cyklokrosu tkví ve složité logistice. Na silnici se o všechno postará tým, je na to totiž stavěný. Ani takový Quick-Step však není připravený poskytnout plnohodnotné cyklokrosové zázemí, jaké by top závodník potřeboval. Zdeněk Štybar na té nejvyšší úrovni cyklokros jezdil a tým okolo sebe měl už jednou postavený, dokáže se tedy s tímto problémem vypořádat, nicméně pro jiné silničáře by to byl dost zásadní oříšek. Štyby má navíc v cyklokrosu neskutečné jméno. Dostane startovné, které pokryje náklady na jeho pomocný tým a zároveň na sebe natáhne spoustu fanoušků, takže ze závodů odjede spokojen on, organizátoři i diváci. Kdyby si však chtěl nějaké krosy střihnout takový Matteo Trentin, který o tom sám mluvil po vítězné etapě na Tour de France, nebo by se po několika letech chtěl v zimě zase vyřádit Julian Alaphlippe, měli by to bez plné podpory svého zaměstnavatele výrazně složitější.

Přechod z horských kol na silnici je historicky ještě častější záležitost. Cadel Evans a Egan Bernal jsou asi nejvýstižnější dva příklady hovořící za vše. V podobné pozici se jednu sezónu ocitl Ondřej Cink a kdysi s podobnou myšlenkou koketoval i Jaroslav Kulhavý. Nino Schurter také objel pár silničních závodů díky shodě svého sponzora s týmem Mitchelton-Scott, nicméně to byl krásný příklad polovičatého řešení, které dost dobře nefunguje. V týmu plnohodnotně zaměřeném na víc disciplín tak, jak to mám na mysli já, by mohli jezdci přeskakovat z jedné disciplíny do druhé dle potřeby.

Vše, co bylo výše napsané, samozřejmě neznamená, že cyklokros je ideální přípravou na silnici. Alespoň u většiny silničářů tomu tak není a nejspíš ani nikdy nebude. Nicméně postaví-li si závodník cyklokrosový kalendář na míru, dá se do zimní přípravy zakomponovat tak dobře, že to dokonce může být nenahraditelné. Ano, Wout Van Aert i Mathieu Van Der Poel cyklokros milují, ale kdyby je jen bavil a přitom se tloukl s logikou zimní přípravy, s cyklokrosem by se zkrátka rozloučili. Jenže oni vědí, proč to dělají. Navíc, největší cyklokrosové závody se jezdí jen kousek od jejich domovů, takže jim odpadá dlouhé cestování, což je docela problém pro profíky žijící třeba ve Španělsku.

Úplně jsem opomenul dráhu, která se totiž v posledních letech vydala směrem, který není tak dobře kombinovatelný s ostatními disciplínami. Bodovačka se na olympijských hrách už samostatně nejezdí a omnium je skladbou nakloněno sprinterským spíše než vytrvalostním typům. Na tom není nic špatného, je to zkrátka cesta, kterou se dráhová cyklistika vydala. Přesto se i z rychlého oválu rekrutují borci jako Viviani nebo Gaviria či talenti s velkým časovkářským a klasikářským potenciálem jako tomu bývá zejména u národních týmu Austrálie a Velké Británie.

Opravdu mě překvapuje, že ani ty největší silniční týmy nemají plnohodnotný přesah do jiných disciplín. Na výchovu a hledání nových talentů by to mohlo fungovat lépe než čistokrevné silniční projekty, které skoro všechny profi týmy mají. Zda Corendon-Circus vydláždí cestu do budoucna, to se teprve ukáže. Také ale může rychle zmizet, jelikož jejich hlavní sponzor byl nedávno koupen svým byznysovým rivalem Sunwebem, což je mecenáš jiného ryze silničního týmu. Může se tedy stát, že Sunweb unikátní projekt Corendonu spolkne a basta fidli.


Psáno pro cyklistický časopis 53×11, číslo 8/2019, vydáno 21. září 2019kloudnoviny_thumbnailLukáš Klouček

Autor je bývalý profesionální cyklokrosař a silničář a nyní bookmaker sázkové kanceláře William Hill

Pridej slovo do pranice

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..