Tri tydny. Dva tisice kilometru. Jedna noc v dzungli. Vitenam trip 2015.
Dil #14 – Platitdlo
Cele to dilema s (ne)placenim jsme nakonec rozlouskli hezky cesky (rozumej levne). Jak taky jinak, kdyz cesi jsme, ze jo. Nenechali jsme milym hostitelum ani floka. Nedavalo by to smysl, jelikoz penize v dzungli neznamenaji nic. Vubec nic. Svet je tam jeste v poradku.
Prachy by tam mohly slouzit maximalne tak na zatop, navic by to ty zalesaky mohlo i urazit. Trapne odjet jen tak, s pouho pouhym podekovanim (kteremu stejne nerozumeli, i kdyz jsme to zkouseli v nekolika svetovych jazycich), se nam ale nechtelo. Navrhem zaplatit ohnivou vodou otviram hlubokomyslny dialog vedouci k vyberu platidla.
Ja: ”Hele, co slivovice? Nedame jim slivovici?”
Psylos: ”Slivovici? Ne, tu nedame!”
Ja: ”Proc jako?”
Psylos: ”Dyt je vcera malem zabila.”
Ja: ”No jo ty vole, ale tak co teda? Jim jako dame mandle nebo co?”
Psylos: ”Jo pico, mandle! Dame jim mandle!”
Po peclive uvaze jsme jim venovali vsechno nase jido – hrst mandli. A svete div se, mandle se ukazaly byti tvrdou, spolehlivou menou. Hostitele potesily, nas nejak extra neochudily a hlavne, obe strany byly s provedenou transakci nadmiru spokojeny. Takhle se, pratele, dela smenny obchod v jednadvacatem stoleti uprostred vietnamske dzungle. Takhle funguje ekonomika v realnem svete. Uci to takhle na VSE?
Rad se venuji vecem dulezitym, pseudovedu proto necham pseudovedcum. Uz tedy koncim s psanim o akademicke discipline zabyvajici se grafem nabidky a poptavky a vracim se k samotnemu boji o preziti zahrati.
Jak jsem se klepal zimou, nebyl jsem schopny zavazat si tkanicky, zapnout zip u mikiny natoz pak trefit klicek do zapalovani. Psylos mel podobne problemy, pouze o jeden min. Do zapalovani nemel co strcit. Byl totiz bez klicu, ktere den predtim legendarnim zpusobem ztratil. Byl tedy v podstate bezprizorni. Jestli mu to vadilo? Ne, bylo mu to chladnokrevne u prdele.
Nastesti, ja mel stale jeste klicky dva. Ten druhy, svete div se, pasoval i do Psylosovi Hondy. Koupit univerzalne hybridni motorky, sestavene z nespoctu jinych stroju, startujicich na jakykoli dostupny klic, tomu se rika takticka vyzralost. A nebo taky nehorazna klika, ze jo.
Jak jsme zjistili o nekolik dni pozdeji, klic pasujici do nasich motorek sel sehnat na beznem trhu v kazdem vetsim i mensim meste. Zni to mozna neuveritelne, nicmene je to tak. V podstate se da rict, ze klic od nasich motorek byl vietnamsky univerzal. Pasoval do drtive vetsiny motorek na uzemi ryzovo-komunistickeho statu a naopak, drtiva vetsina klicu pasovala do nasich motorovych mutantu. Diky bohu.
No jo, malo platny, koncept sdileni dopravnich prostredku holt neprisel ze zapadu, jak se muze na prvni pohled zdat. Vsechny ty hipsterske projekty, napriklad sdileni ruzovych kol, nejsou kreativnim novodobym napadem, kopirovanim americkych start-upu ci myslenkou pochazejici z berlinskych cool kavaren, je to invence planovaneho hospodarstvi socialistickeho Vietnamu. Vietnam predbehl dobu a volnomyslenkarstvi, zcela evidentne, kvete i v hlubokem komunismu. S tamni propagandou je to vsak na povazenou, kdyz to do sveta musim hlasit ja, neni-liz pravda?*
Motorky (snad uplne poprve) bez problemu naskocily a my mohli uhanet pryc. Pryc z dzungle, pryc z puste divociny, pryc z mista nezapomenutelneho noclehu. Nase budoucnost zdala se byti hnedle o dost veselejsi. Jasne, pred nama bylo nekolik hodin v sedle za doprovodu bubnujiciho zvuku drkotajicich zubu, nicmene v dali nas melo cekat slunce, teplo a civilizace. Chapete to? Civilizace! Nenazyval bych me momentalni psychicke rozpolozeni az treba slovem euforie, kazdopadne zjisteni kompatibility klicku nasich motorek a jejich bezproblemovy start mi vlil optimismus do zil a vratil chut do zivota. Tento pozitivni psychicky stav mysli, ukazalo se, pohani jednostope vehikly lepe nez benzin, ktereho jsme meli hrdinsky minimalisticke mnozstvi.
Ne ze by nam bylo hned po vyjeti teplo, zdaleka jsme vsak v tech promocenych hadrech nemrzli tak, jak jsme se obavali. Dokonce mi me jiz prokrvene, mene zmrzle telo, navratilo dulezitou kontrolni funkci plnohodnotneho ovladani vlastnich koncetin a tak jsem mohl i trochu fotit. Zni to mozna banalne, ale bylo to pro me dulezity. Jestli jsem totiz chtel neco zdokumentovat, tak prave tuhle rebelii z dzungle. Kvuli podobnym zazitkum stoji za to zit.
Po hodine jizdy se vitezoslavne ocitame v prvni mensi vesnicce. Horka polevka Pho Bo nas, v ramci triumfalni snidane, definitivne vraci do normalni lidske provozni teploty. Hltame, srkame, mlcime a je nam krasne. Ze uz jsme zpatky v civilizaci naznacuje i muj jak-jinak-nez-temer-vybity iPhone, ktery po dvaceti ctyrech hodinach chyta signal GSM. A kde neni signal, tam neni zivot. Nebo snad priroda potrebuje k provedeni fotosyntezy neco dulezitejsiho? Mozna wifinu, ale nevim, pouze hadam, nejsem expert.
U snidane jsme si urcili nelehky cil – dojet k mori. Z vnitrozemskeho destneho pralesa na proslunene plaze behem jedineho dne. Toho vstavani se slepicema musime preci vyuzit aneb ranni ptace az na plaze doskace. Po krute noci bez spanku by nam brzke dojeti do cile, sehnani slusneho noclehu a pripadny relax na rozpalenem pisku bodnul jak fetakovi gram jeho oblibene chemicke substance.
*Poznamka pro privrzence komunisticke ideologie: ”Soudruzi, ta chvala vuci komunismu je, samozrejme, ironicka. Jestli vam to nedocvaklo, zvazte prosim svou stranickou prislusnost. Ani na bezmyslenkovite opakovani socilaisticko-idealistickych nesmyslu by vase intelektualni kapacity nemusely stacit”.
Bonusy k serialu Vietnam trip 2015: