Zasnezeny horsky prusmyk, cedrovy les, Grand Canyon, Sahara, oazy, surfovani v Atlantiku, prohibice. To vse behem jednoho jedineho dne. A takovych dnu bylo 8. Nejrozmanitejsich 2600 km jaky Allah kdy videl. Maroko Trip 2016

Dil #3 – Podezrele pohodovy zacatek

Cesta na trajekt. Otukavani, jestli se ve dvou lidech, na plne nalozene motorce, dokazeme s rozumnou mirou bezpecnosti premistit z bodu A do bodu B. Vysledek? No, procentuelne by se to dalo vyjadrit terminem ”pade na pade”. Nebudem vsak stahovat kalhoty, prestoze brod je uz na dohled, ze jo. Brod, v tomto konkretnim pripade prunik Stredozemniho more s Atlantickym oceanem, se nachazel pouhych 12 metru pred nami. Uz nebylo kam couvnout.

Zatimco jsme stali ve fronte na nalodeni, zacalo prset. Spanelska klasika, kdy vsechno trva dlouho jako krava, nebyla v kombinaci s destem uplne vitanym zlepsovakem. Cekaje na trajekt pod sirym nebem jsme se smirovali s tim nejhorsim. Cestovani po mori v promoklem obleceni totiz muze zpusobit zakernou, smrtelne nebezpecnou nemoc. Rymicku. Ze jsme, jakozto zastupci muzskeho pohlavi, na tuto chorobu extremne nachylni, nemusim zduraznovat. Obavy jsme vsak na sobe nedavali znat, jako tvrdi motorkari jsme nastolili nemilosrdny poker face, aby si lide kolem nas, sedici se suchym zadkem v aute, nemysleli, ze nam to snad mohlo vadit.

Nakonec jsme prvni nastrahu matky prirody prezili ve zdravi a samotnou plavbu si vubec nepamatuji, uspesne jsem ji prospal.

Vylodeni v Tangieru bylo zatracene divne. Jeste se nikdy nestalo, aby se nic nestalo. A tady se opravdu nic nestalo! Vsechno slo snadneji, nez bych si kdy dokazal predstavit. Tamni cetnici nas ani nenechali cekat ve fronte. Sami od sebe nas posilali dopredu, aby nas vyresili prednostne. Veskere papiry, co jsem mel pripravene predem, byly plne dostacujici. To se mi take jeste nikdy nestalo. Hranicni prechod, pred kterym nas vsichni varovali, byl jako z pohadky. Vse bylo vyreseno v takovem mziku, ze jsme se nestihli ani vycurat.

Bylo to tak bezproblemove, az se nam tomu nechtelo verit. Porad jsme v tom hledali nejaky hacek. Cekali jsme zradu na kazdem kroku a proto jsme zustali ostraziti. Zbesile jsme se rozhlizeli do vsech stran, odkud co prijde. Jestli jsme doted vypadali komicky, ted jsme tomu nasadili korunu. Prece to tu nemuze vsechno projit tak hladce!

Muze. A taky proslo. Hranicnim prechodem v Maroku jsme profrceli rychleji nez kdejakym Shengenskym prostorem. Zahranicnich turistu si tam vazi a vychazi jim vstric jak to jenom jde. A je to znat.

Samotnym mestem Tangier jsme take probusili v rekordnim case, jak jsme si predsevzali. Nechteli jsme dat vsudypritomnym poulicnim zlodejickum sebemensi sanci, a tak jsme se vyhybali vsem svetelnym krizovatkam. Pamatoval jsem si tyhle zrucny sicaky z me prvni navstevy velmi dobre, cervena na semaforu je pro ne povelem k akci. Jenze zase, cele mesto jsme projeli bez sebemensiho zavahani. Ani jeden jediny naznak jakehokoli zadrhelu. Zacinali jsme mit pocit, ze jsme vyrazili na lezerne pohodovy cundr, v coz jsme sice od zacatku doufali, ani jeden z nas ale tak blahove predstave nikdy neveril.

Pri prvni zastavce na doplneni paliva nam spadl kamen ze srdce. Konecne se stalo neco ocekavaneho. Okradli nas.

Hned po zastaveni se na nas vrhli tri manici, zahradni hadici zacali chrlit cosi do nadrze a my ani nevedeli, jestli je to prepalenej olej z kebabu ci ekologicky odpad z jine arabske pochutiny, na kterou nam Barbara nedojede ani do nejblizsi vesnice. Kdyz nam tou nekvalitni pohonnou smesi, do ktere by ani fetak svuj cenich nestrcil, natankovali plnou, rekli si o dvacet smoulu.*

Me prisla cena plus minus oukej, bracha vsak ofenzivne naznacoval, ze nas natahli. Sve tvrzeni dolozil aktualnim menovym kurzem, ktery mel stazeny v telefonu, cimz zadupal me protiargumenty do hliny. Dal jsem mu tedy za pravdu. Stahli nas s z kuze jak kraliky a to ani nemame jistotu, ze ta prapodivna hmota obsahuje alepson osmdesat oktanu, coz je pro motory s injekcnim vstrikovanim docela dulezity detail. To, co schroupne karburator s usmevem, nepozrou tyhle novejsi stroje ani za mak. Ne vsechny patenty technickych inzenyru mysli na to, kde se na strojich, ktere vyvinou, bude jezdit.

Nakonec to nebylo tak zle. Dojeli jsme az do cile, ktery jsme meli na prvni den vytyceny. Chefchaouen. Mesto pripominajici severni tribunu na Stamford Bridge, stadionu Chelsea. Je cele modre, je tam bordel a kazdou chvili se jim linou oslavne choraly. Modlitba k Allahovi ani hymna Chelsea pritom nejsou zrovna hitovky, ktere bych s nadsenim poslouchal. Kvalita zpevu fanousku londynskeho klubu i modlicich se marokancu temto spektaklum take zrovna nepridava na krase. Skutecne by me zajimalo, proc lide vsude na svete, tak casto, s takovou vasni a v takovych houfech zpivaji o takovych nesmyslech. Nabozenstvi a fotbal. Jedna vetsi picovina nez druha.

Az si nekdy rikam, ze snad ani neni mozne, aby si zpivajici ci modlici se lide uvedomovali podstatu toho, co presne z vlastnich ust vypousteji. Tato teorie by mozna i vysvetlovala uprimne tleskani Hany Zanakove pri oficialnim oceneni regulerni fasisiticke propagandy v prazske Lucerne. Kdyz je nekomu obsah textu ukradeny, neni se cemu divit. Take je ovsem mozne, ze je ma teorie zcela licha a vysvetleni je mnohem jednodussi. Proste mozna jen nekteri lide, vcetne Lucky Bile, obcas nepouzivaji mozek.

V Chefchaouenu na nas cekal spanel Ricardo, amigo, co v Maroku zije uz deset let. Privital nas ve svem byte na samem vrcholu mesta, ktere je posazeno v horach takovym zpusobem, ze jsme meli z terasy vyhled na celou modrou dedinu. Prijemnejsi misto, nez u Ricarda a jeho zeny, by clovek hledal v celem Maroku jen tezko. Z fleku jsme se rozhodli, ze dalsi den nikam nepojedem. Chceme toho sice stihnout hodne a to posledni, co nam logika veli, je zakotvit na nekolik dni hned ze zacatku tripu, ale to nas netizi. Logicko-analyticke uvazovani je v drtive vetsine pripadu nasim preferovanym rozhodovacim postupem, nicmene jsou chvile, kdy je dobre resit veci jinak. Treba tak, jak to delaji zeny. Spontanne a nelogicky. Je tu krasne a tak se tu na par dni zasijeme, tecka.

Jelikoz se definice domova postupem casu vyvinula v dnesni: ”Doma je tam, kde se mi iPhone automaticky pripoji na wifinu,” nemusim dlouze popisovat, jak fajnove jsem se u Ricarda citil.  Doba, kdy ten hrejivy pocit bezpeci, ktery nam dnes navozuji neviditelne, zdravi skodlive elektromagneticke vlny, obstaravala linouci se vune cerstve upecenych povidlovych buchet od babicky, je davnou minulosti.

Diky bezdratovemu spojeni se svetem jsem hned zjistil, ze alternativni fakta umi tvorit i osoba, od ktere bych to opravdu necekal. Brasule. Zkratka pro marocky dirham (MAD) je lehce zamenitelna s oznacenim makedonskych dinaru (MKD), ktere maji zhruba petinovou hodnotu. Takze nas na te benzince nikdo neobral. Hned mame o historku s loupezniky mene, himmelherrgott! Uplne zbytecne jsme se na ty nevinne marocany pri odjezdu z cerpaci stanice mracili. I kdyz, co si budeme povidat. Nase zlovestne az agresivni grimasy jim stejne byly jen pro smich.

Ricardo mel z naseho napadu na vicedenni zdrzeni uprimnou radost. Pujde s nami na horskou turu a provede nas po okoli. Jeho pravy duvod exilu do neprehlednych marockych hor mi je dodnes zahadou, kterou nedokazi duveryhodne rozklicovat, coz jeho ocividna radost z kazde evropske navstevy zahaluje jeste vetsim tajemstvim. Ale co. On je spokojeny, my jsme spokojeni, vsichni jsou spokojeni. Prvni den na ceste probehl jak nejlepe mohl a druhy den budeme odpocivat. Takovy zacatek nam nevadi.

* smoula = muj vseobecny nazev pro jakoukoli cizi menu

Diapozitivy k serialu Maroko trip 2016