Vietnam trip #17

Tri tydny. Dva tisice kilometru. Jedna noc v dzungli. Vitenam trip 2015.


Dil #17  – Nocni krasojizda

Minuly dil koncil v cerne noci u pusteho pobrezi kdesi ve Vietnamu. Nebyl to vesely konec, ba co hur, byl to teprve horky zacatek. Zatimco vsechny drivejsi trable jsem zvladal s usmevem na tvari, i kdyz to casto byla pouha kamuflaz meho skutecneho psychickeho rozpolozeni, ted uz jsem smich nemohl ani predstirat. Evergreenova lez typu: “Tak tady konci veskera legrace,“ nemohla byt pravdivejsi.

Uz toho bylo dost a na dalsi, zbytecne napinave dobrodruzstvi jsem vskutku naladu nemel. Psylos byl psychicky zdeptany o nece mene a jeho neustale zlehcovani vseho, jindy idealni lek na krizove situace, zatloukal moji naladu jak hrebik do rakve. “Luky, podivej se na nas! Clovek by rekl, ze se poucime z chyb, nechame opravit svetla, peclive nabijeme celovku a podobnym slamastikam se s gracii vyhneme. My jsme ale udelali pravy opak! No neni to nahodou definice regulernich rebelu?“

“Je to definice regulernich kretenu,“ brblal jsme si pod v-prubehu-tripu-vyrostle vousy.

Dalsi zuby prodrkotana noc prekonavajici me predstavy o sibirskem mrazu byla neodvratna. Jenze mohli jsme si za to sami. Co jsme chteli, to jsme taky dostali. Punkova noc neni jen v nasi vzpomince na prujezd dzungli, je tady a ted. Uz ponekolikate behem par dni jsme se razem ocitli v naprosto stejne lokalite. V prdeli.

Silnice byla ve stavu typicky ceskem, ba mozna i horsim. Diry o velikosti fotbalovych micu, nahodne rozesete po cele sirce ve vetsim nez malem mnozstvi, jsme trefovali s neomylnou presnosti. Nic jineho nam totiz nezbyvalo. Kde nebyla dira, lezel kamen. Kde nelezel kamen, prekazel kus stromu.

Sledovat dva matlaky, klickujici na rozpadajicich se neosvicenych a pretizenych motorovych troskach, by urcite pobavilo kdejake ocite svedky. Skoda, tma pripravila neexistujici skodolibe kolemzijici o zabavu.

Teple obleceni, stan, spacak ci cokoliv slucitelneho se spanim pod sirakem jsme samozrejme nemeli, takze nebylo jineho zbyti, nez jet porad dal. Dokud se nerozpadnou motorky, dokud z nich nespadneme nebo dokud snad, nedej boze, nenajdem nocleh. Varianta C, nocleh, je samozrejme tou nejvytouzenejsi, lec nejmene pravdepodobnou.

Po vysilujicim nocnim slalomu na rozbomardovane pasilnici prijizdime do visky citajici asi deset malych obydlenych polochaticek. Spadl mi kamen ze srdce. Jsme zachraneni. Vim, ze tady prespime.

Nebudu to natahovat. Neprespime.

Za nezkusene predcasnou radost jsem si sam naordinoval trest.

Nechval dne pred veceri. Nechval dne pred veceri. Nechval dne pred veceri. Nechval dne pred veceri. Nechval dne pred veceri. Nechval dne… Jeste bych to tu musel napsat ctyri a ctyricet krat, abych verne dolozil zapis v mem lodnim deniku z daneho dne. 

Postupne jsme se priblizovali k jednomu staveni po druhem. Nocni prijezd neprijemne rachoticich rozpadajicich se vehiklu s divnejma belochama, tedy lidskou rasou, kterou tady zrejme nekolik let nevideli, nevybizel k soucitu a pohostinnosti. Naopak, u domorodcu vyvolaval strach a napeti. Kdyz se ze tmy vynoril dvoumetrovej Psylos s detskou helmou na hlave, pusobil na mistni jako karikatura hlavniho spatnaka z Marvelovskejch komiksu. Okenice i dvere se okamzite po jeho zjeveni zaviraly ultra hbitym a nemene silnym trisknutim. Pro domorodce jsme zrejme byli regulernim hororovym predobrazem besniciho vrazdiciho komanda zdegenerovaneho zapadu.

Nas nemotorny jizdni styl, kdy i jakykoli sestilety vietnamcik ovladal motorku s vetsi jistotou a prehledem, podtrhaval nasi neduveryhodnost.

“Tady nam psenka nepokvete,“ vydedukovali jsme vcelku rychle. “Jedeme dal, picho!“

Po dalsich dvaceti minutach jednostopeho nocniho radeni dojizdime do dalsi vesnice. “Kdyz neuspejeme tady, koncime,“ rezignovane jsem vyjadril svuj kvalifikovany odhad. “Neboj, ted na to pujdeme od lesa,“ opacil s sibalskym posklebkem Psylos, zatimco po kapsach hledal plastove papirky s podobiznou Ho Chi Minha.* To je takova sranda milionovych hodnot, kterou se ve Vietnamu plati.

Na jedine krizovatce v cele pidiobydlene oblasti stala mlada vietnamska holcina v dresu fotbalovych mistru sveta (Nemecko, jako vzdy). Deti v tech nejchudsich castech sveta na sobe nemaji vubec nic. V tech decanko bohatsich mistech, kde maji alespon obleceni, nosi zpravidla fotbalovy outfit. V severni Africe je nejcasteji k videni Messi ci Ronaldo, v Asii pak maji nejvetsi zastoupeni dresy tymu z anglicke Premier League. Proc to tak je? Protoze svet je sakra divnej.

Tahle mala holka byla prvni osobou, ktera se nas ve tme nebala. Opak byl dokonce pravdou, neb z toho cela rozradostnela dobehla na dvorek pro brachu, aby se na ty dva podivne belochy taky prisel podivat. Psylos nevahal a sel do akce. S penezma vyrazil primo za fotbalove odenou mladou vietnamkou.

Ne, Psylos neni pedofil. Snazil se nas pouze uplatkem priblizit k vysnenemu cili, k noclehu.

Domluva jakymkoli svetove uznavanym jazykem byla samozrejme utopii, a tak nas zachranil soucit, diky kteremu z bezmocnych vyrazu v nasich tvarich s dopomoci Psylosovi skvele pantomimy, kterou jiz uspesne vyuzil v dzungli, vycetla nase prani. Privedla rodice, kteri se nad stovkou nabidnutych Vietnamskych dongu tetelili jak nad bozim darem (100 VND = 10 CZK, aby jsme si rozumneli), nastartovali detem motorku a vyslali je na nasi zachranou misi. Nejlepe investovana desetikable meho zivota, bez debat. 

16783170110_6476bb43cb_o

Nasledovala zbesila nocni honicka ve stylu Kobry 11. Ty parchanti to cpavili dira nedira, kamen nekamen, strom nestrom, silnice prikop. Meli svetlo, vsechno jim na motorce fungovalo a nejeli na tom poprvi, narozdil od nas. My za nima vlali jak cerveny trenky na Prazskym hrade. Po slepu, na plny plyn a za hranicema nasich moznosti jsme bojovali o preziti o udrzeni v kontaktu. Udrzet jsme se museli za kazdou cenu. Pad ci ztrata tech dvou zavodniku by znamenala jedine, game over.

Byla to nejadrenalinovanejsi jizda z celeho vietnamkseho putovani. Ani nadcasova parba, SuperMario, na starejch konzolich GameBoy, neni takovej odvaz! Spalte PlayStation, zapomente na sitove online gamesy a vsechny podobne kratochvile dnesni digitalni doby. Vyrazte ven do divociny a smazte to v cernocerne tme na plnej knedlik po rozsekany polnacce. To vse s vedomim, ze zivot mate jenom jeden, na rozdil od virtualni reality v hernich konzolich.

“Cim bliz k hrane smrti jsi, tim vic se citis na zivu,“ rekl britsky zavodnik James Hunt. Teda aspon ve filmu Rivalove, ze jo. Jenze ono neni potreba riskovat. Staci cestovat, poznavat, objevovat a uzivat si s tim spojena dobrodruzstvi. Doma na gauci nezapomenutelne zazitky na nikoho necekaji. Navic, sedet doma je daleko nebezpecnejsi. Prave v pohodli domova se obzerstvim** zabije mnohem vice lidi, nez blaznivych dobrodruhu po celem svete.

Vykonem srovnatelnym se zavodaky Moto GP jsme tem holomkum uviseli. Odmenou nam mela byt budova, ktera svou pompeznosti a architekturou surove roztristila dojem z prilehlych zelenych panoramat, lesu, pustych plazi a rozpadajicich se chaticek. Tady jako mame prespat?


Ano, vientamske bankovky jsou plastove. Ano, Ho Chi Minh je vyobrazen na “plastovce“ kazde z peti dostupnych hodnot. Ano, taky mi to prislo pri prvnim ohmatu divne, ale po spadnuti do reky zjistite, jak zatracene prakticke to je.

** Obzerstvim a s tim spojenymi nasledky jako je obezita, infarkt zpusobeny vysokym krevnim cholesterolem atp.


Bonusy k serialu Vietnam trip 2015:

Pridej slovo do pranice

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>